Bělohoubek - listopad 2014

Aktuálně

Josef Bělohoubek – ve znamení supernovy

Svými výkony na kočáře začal na sebe upoutávat pozornost v šedesátých letech. V roce 1968 zazářil na mezinárodních závodech v Cáchách. Rok na to se úplně všechno změnilo. Podobnost s osudy hvězd, takzvaných supernov, byla výrazná.

Životní hvězdička Josefa Bělohoubka se rozsvítila 13. března 1929. Od malička měl rád koně – již od pěti let „tahal“ za opratě. Měl to štěstí, že mohl často doprovázet svého strýce, který měl povoznictví. Tím bylo rozhodnuto i o jeho cestě životem. Nemohli na ní chybět koně. V roce 1948 proto nastoupil jako jezdčík do hřebčína do Kladrub nad Labem. Pracoval u výcviku a koně jezdil hlavně pod sedlem.

Vojenskou službu strávil u prvního pěšího pluku v Krumlově. Tehdy tam bylo k dispozici 80 koní. Josef Bělohoubek se tam uplatnil i jako kočí – vozil proviant, důstojníky, jezdil na poštu… Bohužel zažil na vojně i rok 1953, kdy byl vydán příkaz ke zrušení koní v armádní službě v Československu. K tomu probíhající kolektivizace a industrializace zemědělství a vesnice stála životy statisíců koní (po 2. sv. válce bylo v Československu přibližně 600.000 koní, v roce 1985 pouhých 45.000!).

Po návratu do kladrubského hřebčína se Josef Bělohoubek věnoval výcviku a přípravě koní pro výkonnostní zkoušky a jezdil i dostihy, trénoval ho známý Jaroslav Louda, který přišel do Kladrub od Kinských z Chlumce n. C. V Pardubicíc vyhrál například překážkový dostih Cenu Kladrub n. L.

Počátkem 60. let odešli někteří kočí z hřebčína do důchodu a tak byla J. Bělohoubkovi svěřena péče o dva páry starších hřebců a zároveň byl jmenován zástupcem vedoucího výcviku. Přidělení hřebci byli určeni pro „kočárovou“ službu – vozili ředitele a úředníky po střediscích hřebčína, na vlak do Řečan n.L. nebo pro výplaty apod. V již zaběhnuté éře služebních aut se v kladrubském hřebčíně ještě dlouho používaly služební kočáry.

K tomu Josef Bělohoubek ještě připravoval klisny a hřebce pro výkonnostní zkoušky. Tehdy byli do Kladrub nakupováni hřebci z Moravy. Od soukromých chovatelů je vykupoval hřebčinec Tlumačov a určitý počet jich posílal do Kladrub n. L. Tady hřebci strávili rok přípravy pod sedlem a v zápřeži a po zkouškách se vraceli do moravského hřebčince, odkud byli rozmísťováni na připouštěcí stanice.

Součástí pracovní náplně byla účast na chovatelských výstavách. K jedné z nejdůležitějších patřila výstava v Přerově. Zde prezentoval Josef Bělohoubek s dalšími zaměstnanci hřebčína starokladrubské plemeníky v zápřeži – ve dvojspřeží a čtyřspřeží. Byla připravena i speciální čísla s deseti a jedenáctispřežími.

V roce 1966 již probíhala do dnešních dnů existující soutěž Zlatá podkova, tehdy speciálně vytvořená pro pracovníky v zemědělství. Koně v zápřeži měli v prvních ročnících široké pole působnosti, neboť i sedloví koně se účastnili zápřahové zkoušky. V těchto počátcích nechyběl na startu ani J. Bělohoubek. Sportovní příprava koní však vždy musela probíhat mimo pracovní dobu.

Politicky, hospodářsky i myšlenkově uvolněnější šedesátá léta umožnila vznik řadě soutěží, nových jezdeckých oddílů i možnost výjezdů do zahraničí. Kladrubský hřebčín reprezentoval naši zemi několikrát v Německu a v Polsku. V roce 1964 a 1965 se české reprezentační družstvo i s kladrubskými zástupci účastnilo skokových a drezurních závodů v Cáchách a v Olštýně. Tam zřejmě vznikl nápad, že by kromě sedlových koní, mohli naši zem reprezentovat i koně v zápřeži, neboť Cáchy patří k místům, kde sedlové i zápřahové soutěže mají velmi dlouhou tradici (od 20. let 20. století) a vynikající úroveň – dlouhodobě patří k nejkrásnějším závodům na světě a snem každého úspěšného sportovce je start právě v Cáchách.

A tak se stalo, že v červnu roku 1968 vyrazila do západního Německa česká ekipa se starokladrubskými hřebci. Josefa Bělohoubka doprovázel J. Nims a J. Šebek, vedoucím družstva byl ing. J. David. Josef Bělouhoubek zapřahal čtyři hřebce – Favory IV a Favory VI, Sacramoso XXXIII a Generale XXXVII-3. Soutěž se skládala z několika částí – koně se předváděli na drezurním obdélníku a na parkuru ve čtyřspřeží, dvojspřeží a v tandemu. Konkurence byla vždy velká a jména účastníků velmi slavná. Soutěžící byli tehdy rozděleni do dvou družstev a s J. Bělohoubkem soutěžil mj. Auguste Dubey ze Švýcarska, budoucí mistr světa z prvního Mistrovství světa čtyřspřeží v roce 1972 v Münsteru. K dalším významným účastníkům patřil například Fred Freund (bratr později velmi úspěšného a populárního Michaela Freunda) nebo Bernd Duen (otec úspěšného a stále nadějného Rainera Duena). V takové společnosti se Josefu Bělohoubkovi podařilo zvítězit v drezurní zkoušce dvojspřeží a zároveň v překážkové jízdě čtyřspřeží. Tento vynikající úspěch přinesl Josefu Bělohoubkovi, kladrubskému hřebčínu, jeho koním a Československé republice celkové skvělé 3. místo. Alespoň chvíli mohli být všichni Češi hrdí a nadšení.

Josef Bělouhoubek vzpomínal: „Jak už to většinou chodívá, někomu takový úspěch vadil. Roli tu hrála ješitnost a politika“. Každopádně Josef Bělohoubek ve svém nejlepším věku 40 let a s úspěšně nastartovanou závodní dráhou kladrubský hřebčín v roce 1969 opustil. Na jeho místo nastoupil Jiří Kocman a Kladruby nejčastěji reprezentovala trojice V. Kurka, J. Kocman, J. Šebek a později k nim přibyl Josef Nims.

Další život Josefa Bělohoubka se nesl ve znamení hledání a nalézání vlastní cesty. J. Bělohoubek přesně věděl, co umí, co ho těší a kde by se mohl dobře uplatnit, ale životní cesta byla velmi klikatá. Třebaže obdržel i nabídku z Německa, kde by býval mohl jezdit s koňmi v kočáře a závodit, měl zde rodinu a tu nechtěl opustit. A všechny by je tam tenkrát určitě nepustili.

Nejdříve nastoupil do Státního statku v Kolíně a v Týnci nad Labem se staral o klisny s hříbaty. Pak přešel do Labských Chrčic, dále do Poličan a do Českého Brodu. Na Státním statku v Českém Brodu sepřáhl temperamentní klisny (po Gidran a Varin) a na závodech v Humburkách se mu podařilo umístit před kladrubskými spřeženími, což ho velmi potěšilo. Posledních osm let před důchodem pracoval na Státním statku Hlavního města Prahy, kde měl pestrou pracovní náplň – od svážení sena a trávy či pilin po svezení svatebčanů nebo filmování. Protože toho ve svém životě s koňmi mnoho zažil, byl vítaným odborníkem pro mnoho režisérů, uměl si poradit v každé situaci. Po odchodu do důchodu v roce 1989 pomohl či poradil řadě koňařů, jak naučit zapřahat koně, jak je vést či se o ně starat.

Za zmínku stojí i příprava čtyř chlumeckých isabel v roce 1990. Isabely Klára, Karamel, Karavana a Čavan (z Lípy) se během krátké doby staly ukázkovým čtyřspřežím, které v konečné fázi Státní statek Chlumec nad Cidlinou úspěšně prodal do Anglie.

Josef Bělouhoubek se tehdy stal žádaným rádcem a pomocníkem, neboť si již dávno osvojil takzvaný Achenbachův systém vedení spřežení a rád vysvětlit a ukázal, jak se vše správně dělá. Třebaže jeho život měl tolik společného s hvězdami – supernovami – důležité je, že vůbec mohl zazářit, a že se i nás mohly dotknout paprsky jeho světla.

Lenka Gotthardová