Z Národního hřebčína (42)
.: 2007 :.
Přemostění do budoucnosti
V novoročních zprávách se podíváme na NH trošku jinak. Národní hřebčín v Kladrubech nad Labem je úžasným místem s bohatou historií. Aby i jeho budoucnost mohla být dlouhá a bohatá, je třeba se v současné době věnovat jeho rozvoji. Abychom mohli lépe vysvětlit tyto potřeby hřebčína, bude užitečné ohlédnout se nejprve do minulosti.
Je jedinečný
Národní hřebčín je jedinečný v mnoha směrech – z hlediska historického, chovatelského či krajinářského, je výjimečný i z hlediska architektonického či společenského. Hřebčíny v Kladrubech i ve Slatiňanech mají své genia locci a jsou všeobecně vnímány jako součást české kultury, což je dalším důvodem jejich zachování v rukou státu. Kladrubský hřebčín patří k nejstarším kontinuálně existujícím hřebčínům na světě – v podstatě by si ještě mohl přidat několik desetiletí zpátky, kdyby historici probádali a uznali i chov koní za éry šlechtické rodiny Pernštejnů (v roce 1491 zakoupili pardubické panství, k němuž dokoupili kladrubskou oborou) či ještě dřívějších kladrubských zemanů.
Kladruby a Lipice
Málokterý hřebčín na světě se může pyšnit tím, že přežil několik staletí, že chová své původní plemeno (třebaže na podkladě starošpanělské a staroitalské krve), které navíc nese jeho jméno – tam lze počítat snad jen Lipici, neboť starobylý švýcarský hřebčín Eisiedeln, chová ve svých klášterních zdech běžného teplokrevníka, obdivuhodný hřebčín Trakény byl zlikvidován v závěru 2. sv. války, dánský Frederiksborg již také nechová své frederiksborské koně. Většina ostatních plemen koní nese názvy po zemích či oblastech svého vzniku a chovu nebo po svých objevitelích či zakladatelích.
Od roku 1579 do roku 1918 patřil kladrubský hřebčín panovnickému rodu Habsburků, přičemž vnik Československé republiky stál „monarchistické“ starokladrubské koně téměř život, nemluvě o tom, že únorový převrat v roce 1948 stál posléze životy téměř všech koní (viz nejen statistické ročenky).
Zázrační koně
Z hlediska chovu starokladrubských koní je možno považovat téměř za zázrak, že tito koně přežili více než 4 století různých problémů – válečných, hospodářských, finančních, politických apod. Že je nezahubily povodně ani požáry ani jiné neočekávané události.
Starokladrubský kůň přežil i období socialismu.
V hierarchickém pořadí významnosti u státního plemenářského podniku stál sice v pozadí, ale žil. Tou dobou se budovaly hlavně stáje pro ostatní hospodářská zvířata. Stáje pro koně, jejich vybavení či potřebné zázemí žilo z podstaty. Zamýšlená modernizace či výstavba nových objektů (haly, závodiště, ubytovny…) se nevybudovala, což je znát i dnes. Když socialismus skončil, byl celý velký SPP „rozparcelován“ a z poměrně samostatného finančně soběstačného celku zbyly stáje s koňmi, nezbytně nutné historické pozemky (louky, pastviny, minimálně ornice, posléze část lesních pozemků). A nic nového se nepostavilo.
Soběstačnost
Už od dob Marie Terezie se vytvářely statky, které musely mít patřičnou výměru a náplň, aby byly soběstačné. Zámek nemohl existovat bez hospodářství, bez dvorů či později bez manufaktur a továren.
Obdobné je to i v dnešní společnosti. Pokud má někdo stáje, povětšinou je živí z peněz získaných jinou výrobou. Nebo provozuje agroturistiku, kdy kromě chovu a následného prodeje koní, nabízí i jízdu na koních, možnost stravování, ubytování a vymýšlí k tomu mnohé další užitečné služby. Nebo má stáje jen tak velké, aby je uživil z vlastního platu a případného pronájmu boxů cizím majitelům koní nebo – těch způsobů je poměrně hodně…
Národní hřebčín má stanovenou pevnou rozlohu, patří mu příslušné objekty, má určitý počet koní a provádí činnosti, které souvisejí s chovem koní a se zabezpečením krmivové základny a s provozem hřebčína. Chybí mu však ty výroby, které ho dříve živily – to znamená provoz živočišné výroby, jatka či rozlehlá rostlinná výroba. Zemědělská výroba se v průběhu dvou desetiletí velmi změnila. A tak současný trend už nepovede k návratu k zemědělské velkovýrobě. Je třeba hledat jiné oblasti.
Nové cesty
V této fázi se ocitlo v posledních deseti až dvaceti letech mnoho velkých hřebčínů a hřebčinců v ČR i ve světě. Mnohá chovatelská centra zanikla. Pokud chtějí existovat, musejí nabídnout něco více, než jen vlastní chov. Celoevropským trendem je využít velké chovatelské ústavy k jezdeckému výcviku (koní, lidí), ke všeobecnému a specializovanému jezdeckému vzdělávání, k turistickému provozu a s tím souvisejícími službami.
Jelikož je Národní hřebčín národním, předpokládá se, že bude využit širokým spektrem návštěvníků – od specialistů přes příznivce koní až po širokou veřejnost. Aby mohl být takto využit, potřebuje dobře vyhlížet. A o to se musíme snažit. Ač se vlastní činnost hřebčína velmi rozšířila a nabízí mnoho chovatelských, vzdělávacích a agroturistických služeb, nelze z toho rozvoj hřebčína pokrýt.
Kromě základního chovu starokladrubských koní a poskytovaných služeb, musí hřebčín zaměřovat svou činnost na tři velké okruhy – na opravu stávajících budov a objektů, na revitalizaci krajiny a péči o zeleň a na budování nových staveb a objektů.
Od NH se očekává, že poskytne kvalitní zázemí pro koně, chovatele, jezdce, příznivce agroturistiky a cestovního ruchu, pro významné návštěvy z ČR i ze zahraničí. Aby mohl takto sloužit, je třeba vypracovat mnohé studie, které představí nové možnosti rozvoje hřebčína.
Jen pro malou ilustraci si můžeme sdělit, že v Kladrubech má hřebčín okolo 80 budov, pod Slatiňany patří kolem 40 budov. Kdybychom každou budovu opravovali pouze 1 rok, máme na 120 let o program postaráno. Zatím opravujeme již šestým rokem Císařský hostinec a přepokládané ukončení oprav (z hlediska statutu národní kulturní památky a nedostatku peněz) je naplánováno na rok 2009…
Společné zájmy
Řada studií a projektů již byla v posledních letech díky spolupráci MZe a Pardubického kraje zpracována, mnohé se daří pozvolna realizovat. Jestliže má být NH opravdu vzorovým místem, pak je třeba spolupráci ministerstva zemědělství, které se zatím nejvýznamněji stará o hřebčín, výrazně podpořit i z ostatních ministerstev. Pardubický kraj vnímá hřebčín jako důležitou součást regionu a snaží se podpořit nové projekty, ovšem z oblastního finančního pohledu je hřebčín pro kraj příliš velkým objektem.
Každopádně, když se síly všech těchto institucí spojí a přidají se k nim ještě některé další, má hřebčín šanci být v novém kabátě důstojným místem hodným označení „Národní“. A ještě navíc být obdivovanou národní kulturní památkou, která v budoucnu aspiruje na zapsání do seznamu památek UNESCO.
Lenka Gotthardová
|
